Česká republika byla dlouhou dobu učebnicovým příkladem ekonomiky s minimálními makroekonomickými nerovnováhami. Inflace oscilovala okolo dvouprocentního cíle a pokud vůbec, centrální bankéře trápily spíše příliš slabé cenové tlaky. Rovněž vnější bilance byla stabilizovaná díky solidnímu přebytku obchodní bilance, přičemž mírný deficit běžného účtu byl primárně způsoben odlivem dividend do zahraničí. Konečně i veřejný sektor jako celek hospodařil vyrovnaně nebo dokonce v lehkém přebytku, což umožnilo snižovat už tak relativně nízký dluh v poměru k HDP.
